Zase něco, kdyby raději pořád nic

Autor: Matěj Sobel

„Serváci! Serváci!“ ozývalo se za doprovodu bušení na kořen u vchodu do nory. Líně jsem rozlepoval oči a usedal z lehu na posteli. „Tak jsi tam, Serváci?“ „Klid, už se řítím!“ odpovídal jsem s ranním chrapotem. Mnul jsem si oči, abych neměl tak rozespale rozmazaný pohled. Po dlouhém zívnutí jsem konečně byl na nohách. Hlava mě bolela po včerejších kvašených bobulích a svět se ještě trochu točil. Když jsem se dobelhal ke vchodu,  stál tam už celý netrpělivý daněk, přešlapuje z kopýtka na kopýtko. „Tak co, hoří, mladej?“ „Krmelec je prázdný, prosím pěkně.“ „Šmankote, ta vaše zdravá strava vás jednou přivede do hrobu. Tak vydrž.“ Vlezl jsem zpět do nory, kopl do sebe ještě šťávu z jedné bobule pro srovnání hladinky, aby ten den za něco stál, a vracel se zpět k daňkovi. „Tak pojď, ať už to máme za sebou,“ řekl jsem téměř velmi ochotným hlasem, drbaje se při tom nad hýžděmi.

U krmelce stála celá ta býložravá banda, někteří koukajíce překvapeně, někteří zas lehce nevrle. Krmelec byl opravdu dočista prázdný. Došel jsem až k podstavě samotného krmelce tak hbitě, jak jen to to těžké ráno dovolovalo, a vymrštil jsem se nahoru. V tu ránu se ozvalo: „Co to děláš? Co tě to napadá? Slez z toho! My z toho jíme!“ a podobné výkřiky. „Sakra, práce!“ obořil jsem se tentokrát já. „Tak k čemu jste pro mě posílali mlaďase, když mě pak nenecháte pracovat?“ pokračoval jsem. Odpovědi se mi samozřejmě nedostalo, což jsem vlastně ani nečekal.

Nic neobvyklého jsem neviděl, necítil ani jinak nevykoumal. V prázdném krmelci se povalovalo jen pár posledních stébel, a ani ta slaně bílá kostka už nebyla. Většinou tu touhle dobou bývá sena až po stříšku, sem tam nějaká zelenina a na kraji ta slanost sama. Než jsem se stačil kohokoli zeptat, na jakékoli podezřelé okolnosti vedoucí k vysvětlení, ozvalo se do prázdného ticha šeptem: „A stejně to bylo to nenažrané prase.“ V tu chvíli to začalo. „Kdo je u tebe nenažrané prase, ty vyzáblotino parožácká?“ ozvalo se od kance Karla. „Vždyť já si vystačím se žaludy nebo kukuřicí za lesem, kam ty bys samou zbabělostí ani nedoskákal na těch tvých párátkách. A navíc, co já bych žral tu vaši šlichtu!“ Další se jen přidávali. První obviňoval druhého, druhý se bránil a házel to na třetího, třetí jen podpořil toho prvního, aby to nebylo zas na něj, a takhle se to spletitě točilo mezi všemi. Místo toho, abych se tam s nimi hádal nebo je uklidňoval, vydal jsem se za Mirkou, jeden má přec jen jedny nervy, že? Navíc Mirky silný a pevný krk jí umožňuje vidět svět ze všech možných úhlů. Taky jako jediná v tu noční dobu, co přijíždí myslivec Tonda doplnit krmelec, nespí. Jestli mohl někdo něco vidět, tak je to Mirka.

Mirka si zahřívala své obvyklé místo na větvi, jak je u ní zvykem. Ty sovy, celý den vysedávají, než aby si pořádně lehly. „Zdravíčko, sličná slečno.“ Klaněl jsem se se širokým úsměvem až k zemi. „Ale prosím tě, nikoho neoklameš, ty komediante, tady už jsi provařený.“ Usmál jsem se ještě víc a vyběhl za starou známou na strom. „Tak co se nám to tu zas děje?“ ptala se s lehce znuděným povzdechnutím. „Těm tvým uším opravdu nic neunikne. Krmelec je prázdný, Karel Bonifácem uražený, a teď se tam všichni handrkují. Neviděla jsi v noci něco, co by pomohlo?“ „Kdyby si raději něco obstarali sami. Heleď, já plný krmelec ani nezastihla, po mé noční honbě za myšmi na pole byl už prázdný.“ „Zvláštní,“ pomyslel jsem si nahlas. Chvíli jsem ještě seděl a přemýšlel, co se asi mohlo stát. Mirka mezitím usnula. Pomalu jsem opět slezl na zem a vracel se zpět ke krmelci.

Každého koho jsem cestou potkal, jsem se tázal tou samou otázkou a ať to byl medvěd Bulík, veverka Zdenka či otravně koktající strakapoud Melichar, dostalo se mi stejné odpovědi. Nikdo nic neviděl, nikdo nic neslyšel, nikdo nic neví. Že mě to tu ještě překvapuje!

Zadumaný jsem se přibližoval ke krmelci a už z dálky viděl, jak je na něj všechna vysoká přilepená. Když jsem dorazil blíž, myslel jsem, že mě klepne. Krmelec byl plný a všichni se ládovali, že je huba nebolela. Údivem se mi ani nedostávalo slov, ale když jsem už ze sebe něco vykoktal, tak mě přes samotnou žranici nikdo neslyšel. „Tak co se to tu stalo?“ opakoval jsem tentokrát hlasitěji. „Jé, Serváci, úplně jsme na tebe zapomněli,“ dovolil si mladý daněk odtrhnout hubu od krmelce. „No, toho jsem si vědom,“ odvětil jsem, ne příliš nadšený. „Když jsme se tu tak dohadovali, přijelo myslivcovo auto a jakési mládě krmelec naplnilo,“ vyhrkl mladý daněk a otočil se zpět k tomu blafu.

„K čemu detektiv, když se tu záhady řeší samy,“ zamrmlal jsem si, taky se otočil, kopl si do šišky a vyrazil zas zpět do nory, kde snad ještě zbylo trochu těch kvašených bobulí.