VÝZKUM OČNÍ KAMEROU

Chtěl by ses nám představit? 

Ahoj, určitě, já jsem Ondřej Herink, je mi 48 let a mám k reklamě vlastně docela blízko. O tom si určitě budeme povídat dál v tom rozhovoru, takže jsem souhlasil, že tenhle ten rozhovor s Tebou, Maxi, udělám.

Takže první otázka: v jakém odvětví pracuješ?

Já dělám asi přes 20 let ve výzkumu trhu, to znamená, že reklamu jako takovou testuji, a to nejenom v podobě nějakých reklam jako videí nebo digitálních videí, ale v podstatě i textů, nabídek, produktů, cenotvorby… Takže jak jsem avizoval, mám k tomu blízko a smyslem mé práce je radit a pomáhat firmám, jak v rámci reklamy uspět, jak zákazníkům doručit to hlavní sdělení a jak vygenerovat následně zisk. 

Co zajímavého si ve svém oboru dokázal?

Ano, to je hezká otázka :), doufám, že to bude i pro čtenáře dostatečně zajímavé. V podstatě náhodou jsem se, o tom budeme taky za chvilinku mluvit, dostal do marketingové firmy, kde byl velmi osvícený pan majitel a už někdy před 25 lety odebíral německé časopisy (marketingové), kde našel zařízení, kterému se říkalo Augenkamera. Celému tomu odvětví se vlastně říkalo Augenkameraforschung, to znamená výzkum dráhy zraku – jak lidi zpracovávají, čtou, prohlížejí reklamní materiály. Tím, že to bylo před takovou dobou, tak to bylo primárně na tiskovinách, časopisech, letácích i třeba venkovní reklamě. Potom se to samozřejmě začalo překlápět do toho digitálního, online prostředí, kde jsme teď už několik let víceméně téměř výhradně činní.  

A jak jsi se k tomu vlastně dostal?

Protože jsem měl zrovna dostudovaný německý gymnázium, nepodařily se mi přijímačky na vysokou školu a skončil jsem vlastně s státnicí z německého a z anglického jazyka, tak jsem si říkal, jak ty jazyky využiju. Našel jsem v novinách, tehdy ještě opravdu tištěných novinách, inzerát od toho osvíceného pana majitele marketingové agentury, který hledal někoho s němčinou, aby mu pomohl udělat rešerše z německých časopisů. Já jsem se přihlásil, vybrali mě a shodou okolností jeden ten článek byl o Oční kameře. Pan Kobera, ten pan majitel, potřeboval někoho, kdo by to rozjel. On tam měl Němku, která se o to měla starat, ale ta mu otěhotněla, tak hledal někoho, kdo by teda ten projekt mohl převzít. Někoho, kdo umí německy a kdo by mohl komunikovat s tou německou (hamburskou) výzkumnou agenturou, která oční kameru pronajímala. Tak jsem se k tomu dostal takhle, jak se říká jak „slepý k houslím“. Natolik se mi to zalíbilo, že už jsem u toho zůstal… A jak říkám, je to vlastně přes 20 let, co se tomu věnuji.

A tohle bude poslední otázka – jak ta oční kamera vlastně funguje?

Je to poměrně jednoduchej princip, i když se to samozřejmě do praxe uvádí trošku hůře 🙂 Člověk má na hlavě, kdysi to byla helma, ale jak postupuje technologie, tak teď už jsou to brejličky, relativně nenápadný brýle, který mají v sobě zabudovaný senzory. Ty vysílají paprsek na rohovku, na tu nejvíc vnější část oka, a podle toho, jak my oči natáčíme, když si prohlížíme ty materiály, tak se ten paprsek různě odráží. Je tam samozřejmě schovaný, ne
v těch brýlích, ale potom v počítači, software, který umí tyhlety signály číst, takže dokáže přesně určit, kam směřuje ostrý vidění člověka. Ostrý vidění, to je nějakých 5-8 stupňů, pod kterýma vidíme ostře. A toto ostrý vidění se promítá do tý scény, to znamená v našem případě třeba do toho časopisu, inzerce nebo dneska webových stránek či aplikací. Takže máme takový červený kolečko, který tam skáče přesně podle toho, kam my lidi přesunujeme ostrý vidění. My dokážeme tím pádem potom v rámci mojí práce říct, který ty místa, plochy, texty byly zaregistrovaný, čtený, ke kterým se kolikrát ten člověk, co to čte, vracel, a který naopak jsou úplně mrtvý a nemá smysl tam žádný důležitý informace umisťovat. Na základě takový analýzy, možná jsi viděl, Maxi, takzvaný teplotní mapy, kde je sledovanost znázorněná barvama, tak takový heatmapy slouží k analýze tý oční pozornosti a vygenerování doporučení pro tu firmu, jak tu komunikaci upravit, aby fungovala líp,  efektivnějš.

Děkuji Ti, že jsi se mnou udělal rozhovor, bylo to zajímavé.

Já díky, rádo se stalo…