Armáda České republiky

Co vás vedlo ke studiu na Univerzitě obrany?

Nejprve bych uvedla na pravou míru, že jsem z marketingového oddělení Univerzity obrany. Univerzitu obrany jsem vystudovala civilním způsobem. Dodnes toho trochu lituji, protože vojáci nebo studenti vojenského studia mají spoustu výhod, které civilní studenti nemají. Například plat při studiu, jistotu zaměstnání a podobné benefity jsem neměla. Benefity jako solárium, posilovnu a další mohou využívat samozřejmě všichni studenti. Studovala jsem obor Řízení lidských zdrojů, což je vlastně personalistika. Obor mě lákal už jen proto, že jsem ho na jiné škole nenašla a také jsem se chtěla vydat humanitním směrem.

Jen pro upřesnění, co je civilní studium?

Na univerzitě to v podstatě znamená, že máte stejnou náplň studia jako vojáci, ale nemáte uniformu. Nejste prostě vojákem z povolání. Vojenští studenti jsou zároveň studenti a zároveň i vojáci z povolání. Proto jim po dobu studia náleží i plat. Mají normální pracovní dobu a jejich náplní práce je studium. Civilní studenti jsou dnes spíše upozaďováni. Univerzita obrany je pod Ministerstvem obrany, které má zájem o vojenské specialisty či vojenské důstojníky. Mnoho oborů lze studovat už jen coby voják. 

 Univerzita obrany má tři fakulty, na které jste studovala vy?

Dnes se moje fakulta jmenuje Fakulta vojenského leadershipu. Když jsem tam studovala, jmenovala se Fakulta ekonomiky a managementu. K přejmenování došlo, protože primární funkcí fakulty je vychovávat důstojníky. Druhá fakulta vyučuje vojenské technologie a sídlí také v Brně. Třetí fakulta, Fakulta Vojenského zdravotnictví, sídlí v Hradci Králové. Je ale ze všech tří fakult nejznámější, protože se považuje za nejlepší fakultu medicíny a vyhrála dokonce i nějaká ocenění. Jedná se o spojení 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Univerzity obrany.

Tak už v principu, když je vojenská, tak by měla být nejlepší, ne?

(Smích.) No jasně!

Jak probíhá studium? Je přijímací řízení něčím zajímavé?

Je to zajímavé hned na začátku. Když se hlásíš jinam, tak vlastně děláš přijímačky a jsi přijat nebo nepřijat. Přijímačky jsou všude jinde hlavně teoretické, ale na univerzitě obrany, musí žadatel o studium ještě před přijímací zkouškou projít prohlídkou ve vojenské nemocnici. Musíš mít zdravotní způsobilost typu A, o čemž rozhoduje vojenský lékař při celodenní prohlídce. Pokud člověk neprojde vojenskou nemocnicí, nemusí už ani na přijímačky. Druhou zvláštností je teoretický test, který si univerzita vytváří sama. Neodečítají se v něm body za špatnou odpověď, takže to není jako SCIO test, ale jeho jednodušší varianta. Další test je z angličtiny. Teď byl u něj zrušen poslech, což je příznivější pro nové uchazeče. Poslední je test fyzické zdatnosti. Skládá se z dvanáctiminutového běhu a sed-lehů za minutu. Každý rok se u nás snižují nároky, přičemž pro muže i ženy jsou rozdílné. Nově je to u žen 1800 metrů, čemuž říkám dvanáctiminutová chůze spíše než běh, protože kdo alespoň trochu sportuje, zvládne to úplně v pohodě. No a poslední specifikum je kurz základní přípravy, který trvá dva měsíce. Ty musí člověk prostě přežít. Na začátku je teorie, kdy se člověk učí hodnosti, pochodovat, navléknout vystroj, což není jednoduché, třeba kde a jak má být opasek u maskáčů zvaných „devadesát pětky“. Učí se také střelba, orientace v terénu, dokonce i nocování v lese. Není to ale jako tábor. Když tohle všechno zvládnou, tak i prvňáci povýší do hodnosti svobodníka.

A vy? Máte nějakou hodnost?

Já? Ne, jsem jenom inženýr (smích). Mám jen titul, ale ne vojenskou hodnost.

Kvůli civilu?

Ano, moji spolužáci, kteří studovali stejné předměty, ale byli ve vojenském a chodili ráno na nástupy, jsou poručíci inženýři. Tomu se říká, že jsou oděni ve zlatě, protože hodnost poručíka je už uznávaná a hlavně zlatá. 

Jak dnes, v relativně zmatené době, v době internetu, pohlížíte na Armádu? Jako na důležitou bezpečnostní složku, nebo něco relativně okrajového?

Myslím, že si nikdo neuvědomuje potřebu armády obecně, z hlediska obrany.
Práci hasičů nebo policistů dokáží lidé vnímat. Dokáží se přesvědčit třeba i o efektivitě peněz na jejich provoz. U veřejného sektoru by měla být transparentnost, což je u obrany obecně problém. Stát totiž investuje do prevence potencionálního stavu, který může a nemusí nastat. Také si myslím, že veřejnost je skeptická ohledně obrany před napadením většími státy, což jsou skoro všechny (smích). V jejich očích jsme v podstatě nesamostatní, neschopní se sami ubránit. Lidé si ale neuvědomují, že když naši vojáci jezdí na zahraniční mise, tak to vychází z mezinárodních smluv, a že když my tam pomáháme udržovat určitý stabilizovaný stav, tak zas na druhou stranu všechny státy NATO, musí pomoci nám. Veřejnost si neuvědomuje, že člověk, který nikdy nedržel zbraň, ji nebude umět hned tak použít. Zároveň to vychází ještě z minulého režimu, kdy se na armádu pohlíželo jinak. Doufám, že se tenhle pohled, zvlášť u mladší generace, změní. I kvůli tomu se Univerzita obrany snaží Armádě vychovávat lidi, kteří dokážou přinést něco nového.

Z mého pohledu armádu vnímám jako neviditelnou ochrannou ruku. To je opravdu obdivuhodná a poděkování hodná věc. Když mi proto někdo řekne, že vojáci nic nedělají, oponuji, že to není pravda. Vždyť vojáci nás všechny chrání.

Hodně lidí si neuvědomuje, že když jdou ze školy nebo práce, nemusí se bát, že na ně někdo vystřelí z okna, třeba nějaký odstřelovač. Tohle ale není běžné pro státy Blízkého východu nebo Jižní Ameriky. Je dobře, že si to uvědomuješ. Jak říkáš, je to taková neviditelná ruka, která dává jistou a bezpečí. Třeba při povodních v roce 2002 byli vojáci, kteří pomáhali s pracemi, velmi užiteční. Třeba v USA jsou příslušníci armády vnímáni jako bohové. Když se vracejí z misí, davy lidí je vítají projevy vděčnosti.

Jak vnímáte branná cvičení, chybí nám dnes na školách?

Pořádáme chemická cvičení, učíme zdravovědu, střelbu ze vzduchovky, předvádíme zbraně. Tiskneme a rozdáváme brožurky s názvem Pokos, kde člověk najde základní informace, třeba jak se chovat v krizové situaci. Na školách provádíme něco jako „soft-verzi“, když se žáci sejdou před školou a všichni se vydají na brannou procházku nebo podstoupí akci podobnou cvičení požární ochrany.

Není chybou, že dnes nemáme povinnou vojenskou službu? Nemyslíte, že by mělo být povinné alespoň nějaké cvičení?

Osobně si myslím, že to, jak to bývalo dříve, bych nikomu nepřála. Z mého pohledu to není potřeba. Nahnat na vojnu všechny, ať už je to zajímá nebo ne, není správné. Stejně se to všichni snažili, i v souvislosti s minulým režimem, nějak obejít, nebo si to zkrátit. Ale dnešní dobrovolná vojenská cvičení nebo kurz aktivních záloh nejsou k zahození.

Nezbývá, než vám na závěr poděkovat za rozhovor a Univerzitě obrany popřát mnoho zdatných uchazečů o studium.

Já vám také děkuji za rozhovor. Snad jsme někoho motivovali, aby se k nám přišel alespoň podívat nebo se k nám i přidal.