Akce školy

Reportáž Davida Doležala z cesty studentů do Jižní Anglie

Na přelomu letošního září a října, v čase, kdy se příroda chystá na indiánské léto, se hrstka studentů naší školy se dvěma učiteli vydala na studijně poznávací pobyt za krásami jihoanglických měst a přírodních scenérií, které je obklopují. David Doležal, student druhého ročníku, pečlivě zaznamenal průběh tohoto putování nejen slovem, ale i obrazem. S radostí přinášíme v našem školním webovém magazínu jeho téměř deníkové záznamy i fotografie z míst, která se všem účastníkům zajisté vryla do paměti. (red.)

Cesta do Anglie aneb den první

 Od školy jsme odjížděli přibližně v jednu hodinu odpoledne. V autobusu se již nacházela druhá škola, byla to základní škola z Benešova u Prahy. Na naší skupinku zbyla místa v zadní části autobusu. Zprvu jsme se s žáky druhé školy vůbec nebavili, ale po první pauze v Rozvadově jsme se již začali seznamovat. V autobuse panovala pozitivní nálada, dokonce jsme měli k dispozici přenosný reproduktor, takže jsme si zpívali české klasiky a broukali na zahraniční skladby. Na benzinové pumpě jsme si dokonce všichni z Weilovky zpívali českou hymnu, to mi přišlo úsměvné a hezké zároveň, jak jsme byli všichni pospolu. Pak už bylo pozdě a celý autobus upadl postupně do spánku, z něhož nás probudili až v přístavu ve Francouzském Calais, kde nás čekala pasová kontrola, jak od Francouzských, tak od Britských celníků. Vše proběhlo v pořádku a tak jsme se přesunuli do autobusu a čekali, než najedeme na trajekt. Bylo asi čtvrt na čtyři ráno, takže  jsme všichni byli naprosto utahaní. Na trajektu jsme vystoupili z autobusu, rozptýlili se po něm a většina si někam zalezla a spala. Vlny byly celkem silné, takže se trajekt dost houpal. Přibližně po  hodině a půl jsme dorazili do Doveru, kde jsme nastoupili opět do autobusu a jeli už konečně do samotného Londýna, do kterého jsme přijeli přibližně za dvě hodiny.

Celodenní výlet v Londýně aneb den druhý

 Do Londýna jsme dorazili přibližně v osm hodin ráno. Z autobusu následoval přesun do Londýnského metra, neboli takzvaného „underground“, konkrétně do stanice North Greenwich. Jejich metro patří k nejstaršímu na světě a od toho našeho se opravdu velmi liší. K nejvýraznějším rozdílům patří rozhodně počet linek, kterých je v Londýně opravdu hodně, konkrétně jedenáct, což s délkou sítě přes čtyři sta kilometrů činí z jejich metra opravdu důležitý článek hromadné dopravy. Když už jsme u dopravy, stojí za zmínku, že zde nemají tramvaje, ale pouze „underground“ a všem známé červené dvoupatrové autobusy, takzvané doubledeckery. Jejich metro, ačkoli je starší, je modernější. Nechybí v něm oddělené prostory nástupišť a kolejí. Co mě osobně na jejich metru ale nejvíce vadilo, byla velikost souprav. Jsou nízké, což je pro vyšší lidi problém. Také jsou o poznání užší. Leč dost bylo povídání o městské dopravě. Metro nás odvezlo na stanici Westminster, odkud jsme šli do parku poblíž Buckinghamského paláce. Big Ben a Westminsterský palác byl bohužel právě v rekonstrukci a ukrytý pod lešením. Park byl poměrně velký, jmenoval se St. James’s Park. Všude v něm pobíhaly veverky, takže o zábavu bylo na pár minut vystaráno. V parku byl krátký rozchod a většina ho využila k tomu, aby se mohli podívat k Buckinghamskému paláci. Někteří toho také využili k návštěvě stánku s kávou, aby doplnili energii.

Poté jsme se všichni přesunuli na Piccadilly Circus, což je nejrušnější náměstí v Londýně. Zde jsme dostali zhruba dvouhodinový rozchod, který všichni využili k nákupům a k obědu. Já jsem také mimo jiné navštívil Čínskou čtvrť. V tu chvíli jsem si vůbec nepřipadal jako v centru Londýna, ale jako v Číně. Všude byly čínské obchody, restaurace a na šňůrách pověšené čínské lampiony. Pokud někdy navštívíte Londýn, tuto část rozhodně doporučuji. Po skončení individuálního programu jsme zamířili na velmi proslulé Trafalgar Square. Zde se nachází budova národní galerie. Po krátkém rozchodu jsme se vydali na cestu k přívozu. Šli jsme přes Hungerford Bridge, ze kterého bylo vidět na Londýnské oko. Zajímavostí je, že tento most je vlastně trojicí mostů. Dva jsou určeny pro železniční dopravu a jeden pro pěší. Po přibližně dvaceti minutách jsme dorazili k naší další zastávce a tou byl The Shard. The Shard je nejvyšší budova ve Velké Británii a čtvrtá nejvyšší v Evropě. Měří 310 metrů a my se vydali až nahoru. Tedy skoro až nahoru. Budova má 87 pater a my byli v 75. patře. Výhled byl nádherný a celý Londýn před námi ležel doslova na dlani. Dokonce zde mají i toalety s výhledem, to mi přišlo úsměvné.😊 Z The Shard to bylo už jen pár desítek metrů k stanici přívozu London Bridge City Pier. Tímto přívozem, který byl mimochodem opravdu velmi rychlý, jsme dojeli na stanici Greenwich Pier. Jak už název napovídá, naše další a zároveň poslední zastávka byla na Royal Observatory Greenwich, kde se nachází nultý poledník, který můžete za poplatek překročit. Měli jsme odtud krásný výhled na mrakodrapy. Po přibližně hodinovém rozchodu jsme se přesunuli na nedaleké parkoviště, kde jsme měli přistavený náš autobus a vyrazili jsme na přibližně tři sta kilometrů dlouhou cestu do města Weymouth za našimi náhradními rodinami. Do Weymouth jsme dorazili přibližně hodinu a půl před půlnocí, takže si nás rodiny jen rozdělily, odvezli nás k sobě domů, řekli nám co a jak a šli jsme spát.

Weymouth a poprvé v anglické škole aneb den třetí

 Budíček jsme měli v sedm hodin ráno. Dostali jsme typickou anglickou snídani – cornflaky s mlékem. Po snídani nás naše náhradní maminka dovezla k ní do práce. Pracovala v kostele, ovšem ne, jako duchovní, ale jako administrativní pracovník. Po chvíli pro nás přijela místní organizátorka pobytu a dovezla nás ke škole, kde jsme měli čtyři vyučovací hodiny. 

Naše paní učitelka se jmenovala Cathy Nash. První dvě hodiny jsme se seznamovali a dělali jsme mezi sebou interview na různé otázky. Zbylé dvě hodiny jsme probírali jídlo, což nás velmi bavilo. Největší zábavou bylo překládání svíčkové do angličtiny a následné vysvětlování, že “candle sauce” opravdu není omáčka ze svíček.😃 

Po vyučování jsme zamířili na náš první výlet po jihu Anglie, konkrétně na proslulý Stonehenge. Od Weymouth se Stonehenge nacházel přibližně dvě hodiny cesty autobusem, ale jak jistě tušíte, zabavit jsme se dokázali bez problému. Po našem příjezdu nám byly rozdány pásky na ruku, aby nás pustili do autobusu, který nás dovezl až k samotnému Stonehenge. Zde byl asi půlhodinový rozchod. K samotným kamenům se jít nemůže – prostor pro návštěvníky je vyhrazen dokola. Upřímně, čekal jsem to větší. A nebyl jsem jediný, na fotkách to opravdu vypadá jako mohutná stavba, ve skutečnosti se zdá být malá. Na druhou stranu, stavěli to přibližně 3000 let před naším letopočtem, pouze holýma rukama, což je neskutečný výkon. Na tomto místě ale byla poněkud zvláštní atmosféra, myslím, že kdyby tu člověk byl třeba pár hodin, tak by se tu dalo dobře přemýšlet nad vším možným, jelikož i za těch pár desítek minut jsem se dokázal celkem dost soustředit a přemýšlet nad různými věcmi. Prostě takové „tajemné“ místo. Autobus nás odvezl do turistického centra, kde jsme nakoupili suvenýry a pak jsme se přesunuli do našeho autobusu, který nás odvezl ještě na jednu zastávku, a to do městečka Salisbury, které se pyšní opravdu gigantickou a nádhernou katedrálou. Věž katedrály má 123 metrů a to ji řadí mezi nejvyšší v celé Británii. Uvnitř se prý údajně nacházejí nejstarší hodiny ve Velké Británii. Samotná katedrála je opravdu úchvatná, je to prostě nádhera. Nedá se to popsat slovy. Po krátké foto pauze jsme nastoupili do autobusu a vydali se na cestu zpět k rodinám. Na večeři jsme v naší rodině měli skvělou domácí pizzu. Salámovou a sýrovou. Byly moc dobré, jen se po nich zaprášilo. Poděkovali jsme, umyli jsme se a šli jsme spát, protože jsme byli opravdu velmi utahaní.

National Motor Museum aneb den čtvrtý

 Budíček byl klasicky v sedm, to samé i snídaně. Už jsme nejeli do kostela, ale rovnou do školy. V tento den jsme probírali počasí, vyprávěli jsme si o svých nejlepších prázdninách, vymýšleli jsme si skvělé a naopak naprosto tragické víkendy, prostě jsme opravdu hodně mezi sebou konverzovali. Pak jsme se ale dozvěděli velmi smutnou věc, kterou ale již v tu chvíli věděla celá naše republika – zemřel Karel Gott. Byli jsme z toho docela v šoku, asi jako všichni. I přes to, co se stalo, jsme si i druhý den výuku náramně užili. 

Odpoledne jsme jeli do National Motor Museum v Beaulieu, které se nachází uvnitř národního parku New Forest. V muzeu bylo opravdu veliké množství exponátů, od těch nejstarších až po ty nejnovější. V areálu muzea byl také vláček, který objížděl kolečko podél celého areálu, někteří z nás ho s nadšením využili. Možná si myslíte, že to bylo jen moto muzeum, to se ale mýlíte. Byly zde speciální expozice, jako například ta z televizní show Top Gear, nebo také auta z různých filmů a seriálů, jako je například Harry Potter nebo Mr. Bean. Před odjezdem jsme ještě navštívili obchod se suvenýry, a pak už jsme jeli domů, zpět za hostitelskými rodinami. Tentokrát jsme měli na večeři párky a hranolky, takže hlady jsme opravdu netrpěli. 😃

U moře v Bournemouth aneb den pátý

 Budíček a snídani rovnou přeskočím – to už byla klasika. V tento den jsme byli ve škole naposledy, a tak jsme si ve skupinách připravili vystoupení na téma televizní zpravodajství. Po našich úspěšných vystoupeních jsme se navzájem s Cathy učili jazykolamy. To byla velká sranda, protože my jsme nebyli schopni vyslovovat ty anglické a Cathy zase ty české. Musím ale přiznat, že Cathy šly ty české velmi dobře na to, že česky vůbec neumí. Ocenili jsme ji za to bouřlivým potleskem. S Cathy jsme se všichni rozloučili a vyrazili jsme na další výlet, tentokrát do města Bournemouth. 

Ve Bournemouth jsme navštívili místní Oceanárium, které nabízelo spoustu druhů ryb a všemožných vodních živočichů. Měli zde také tučňáky, všemi tolik milovaného Nema, a také podvodní tunel, kde vám nad hlavou pluli žraloci a další mořští predátoři. Po prohlídce oceanária jsme dostali poměrně dlouhé individuální volno, takže každý si šel, kam chtěl. Já jsem se šel projít po městě a při té příležitosti jsem zamířil do místního KFC, abych porovnal, jaké máme KFC u nás v Česku a jaké v Anglii. Byl jsem bohužel nemile překvapen. V Anglii nemají tak bohatou nabídku jako u nás, mají pouze pár boxů a kyblíků, nemají bezedný nápoj a hlavně nemají stripsy. Opravdu mě to velmi zklamalo a čekal jsem od toho více, jelikož jiné podniky, které působí i u nás, zde byly na opravdu vysoké úrovni, co se týče kvality i nabízených jídel a zboží. Po ne příliš úspěšné návštěvě fast foodu jsem se ještě šel projít po městě. Šel jsem krásným parkem, až jsem opět došel k pobřeží, kde už se moře opravdu bouřilo. Bylo již šero a v šest hodin večer pro nás opět přijel autobus a odvezl nás zpět do rodin, tentokrát již na poslední večeři a poslední noc. Na poslední večeři jsme měli opět moc dobrou domácí pizzu. Po večeři jsme si šli zabalit a poté hned spát, abychom byli na další den fit.

Durdle Door a loučení aneb den poslední

 A bylo to tady, poslední den. Po snídani jsme se rozloučili a paní nás odvezla na místo srazu – na parkoviště, kde na nás již čekal náš autobus, do kterého jsme naložili naše kufry a zavazadla. Ještě jednou jsme se rozloučili s naší náhradní maminkou, a pak už pro nás přijel autobus, který nás odvezl na zříceninu hradu Corfe Castle. Zde bylo po ránu ještě ale zavřeno, a tak jsme na chvíli zamířili do shopu se suvenýry, abychom něco koupili. Po otevření jsme dostali rozchod a každý si mohl zříceninu obejít, jak se mu líbilo . Asi po hodině jsme opět nasedli do autobusu a jeli na další zastávku – Durdle door. Je to skalní brána do moře. Musím říci, že to bylo asi nejhezčí místo z celých pěti dnů, kdy jsme byli v Anglii. Prošli jsme si pobřeží, kde tedy opravdu hodně foukalo a všude šplíchala voda z moře. Pak jsme se podél útesu vydali opět k autobusu, kterým jsme jeli zpět do Weymouth. Ve Weymouth jsme se rozutekli koupit nějaké suvenýry domů a také jídlo na cestu. Zde jsem objevil asi nejlepší Anglický obchod – Poundland. Jak již název napovídá, je zde vše za libru, něco za dvě. Je to obchod plný pochutin, takže například kilo nutelly bylo za libru, chipsy Pringles za dvě nebo kilo skittlesek za libru. Naprostá paráda. Měl jsem tašku narvanou věcmi a to pouze za nějakých dvacet liber! U nás bych v přepočtu zaplatil asi šedesát liber. Zastavil jsem se ještě v místním mekáči a odebral se na místo srazu. O půl čtvrté odpoledne jsme nasedli do autobusu a vydali jsme se na dlouhou, přibližně třiadvaceti hodinovou cestu zpátky do Čech. Cesta domů se nesla v ještě uvolněnějším duchu, než cesta do Anglie, jelikož jsme se už všichni mezi sebou poznali. Celou cestu do Doveru jsme si zpívali české klasiky. Cestu zpět jsme absolvovali modernějším trajektem, takže to byla pohoda. Po příjezdu do Calais, jsme všichni upadli do spánku a probudili jsme se až před hranicemi s Českem. Zbytek cesty utekl jako voda a nastalo loučení se základkou z Benešova. Bylo docela smutné, jelikož jsme si na sebe za celý týden zvykli. Vyměnili jsme si na sebe kontakty a pak už jsme opravdu museli vystoupit.