O uměle inteligentních filmech

Občas se nám stane, že zavítáme do kina na film, který inteligentní zápletkou zrovna
neoplývá. Čas ztracený před plátnem pak můžeme vyčítat recenzentce, jejíž recenzi
jsme uvěřili, kamarádovi, na kterého jsme dali, protože obvykle mívá lepší vkus, nebo
jen sami sobě, protože jsme měli slabou chvilku při výběru zaručené zábavy. Můžeme se ale spolehnout, že budoucnost produktů zábavního průmyslu bude růžovější, když se do něj, tak jako i jinam, vkrade „všemocná“ umělá inteligence? Hloupý film asi i pak zůstane jen hloupou podívanou, třeba nás ale nevyjde
tak draze. Umělá inteligence dokáže totiž současným filmovým štábům ušetřit nemalou část rozpočtů. O jejím využití ve filmu si před Velikonocemi vyslechli přednášku mladého kameramana Ondřeje Kymly žáci oboru multimediální komunikace na Weilovce (střední škola v Hostivaři). Ondřej Kymla má na svém
kontě ocenění z Los Angeles, mekky filmu, a cenné zkušenosti z práce pro streamovací službu Netflix.
Umělá inteligence (anglicky Artificial Intelligence, zkráceně AI) prožívá střemhlavý
nástup. Těžko bychom hledali odvětví lidské činnosti, v němž by se zatím nijak neprojevila. Do života nám AI vnáší jak naději na lepší zítřky, tak také obavy, že se vše nějak vymkne z rukou a přeroste nám přes hlavu. Obavy jsou jistě oprávněné. Koho by však tato roblematika měla zajímat více než právě mladé lidi, do jejichž životů se fenomén bude propisovat mnohem zásadněji nežli do životů dnešních padesátníků či starších? Právě mladá generace bude mít na vytyčování pole působnosti AI největší podíl. Proto je dobře, že se mladí lidé s umělou inteligencí seznamují
již na školách. Školství má vůči tomuto tématu značný dluh, pedagogické sbory jsou většinou generačně založeny na starších ročnících, a tak je moudré zvát si do škol mladší odborníky z praxe, kteří s AI mají praktické zkušenosti. Přednášející host, kameraman Ondřej Kymla, taková kritéria bezezbytku splnil.
Díky němu se žáci mohli dozvědět například to, že umělá inteligence se v současnosti při natáčení filmů využívá v některých fázích práce více a v jiných skoro vůbec. Příkladem může být například fáze, kterou filmaři nazývají preprodukce, v níž se AI užívá ke generování tzv. storyboardů (grafický scénář) nebo k automatizované přípravě seznamů rekvizit. Naopak ve fázi produkce samotné, tj. natáčení s herci, se AI zatím nikterak výrazněji neuplatňuje. Vynahradí si to však plnou měrou v tzv. postprodukční fázi, v níž umí třeba upravit či změnit pozadí lokace, ve které se dialog herců odehrává, anebo dokáže dodatečně „namluvit“ nedokonalou
repliku herce, aniž by herec musel znova lidově řečeno „na plac“. Všechny takové úpravy pak samozřejmě šetří rozpočet filmového producenta. Už vůbec nemluvě o tom, že nám, filmovým fanouškům, vrátí do hry třeba osmdesátiletého Harrisona Forda, kterého pak na plátně v současném filmu vidíme v jeho o třicet let mladší podobě, aniž by za to mohl ten dlouho hledaný elixír života. Nu vida, k čemu nám AI může být ještě dobrá. Nezní to dostatečně nadějně?