Cesta do hlubin študákovy duše za komunismu 

 Odehrálo se to díky workshopu organizace Post Bellum, kterou k nám pozvala paní učitelka Klára Limberská. Ona sama se s Post Bellum setkala na Letní škole, odkud si odnesla silnou zkušenost s jejich zážitkovým workshopem, a tak jí nedalo, aby workshop nezprostředkovala i pro naše studenty. Klára Limberská organizaci ovšem znala již dříve, a to z Příběhů 20. století, které Post Bellum zaznamenává a které jsou výpověďmi starší generace o jejich životních osudech v době před Sametovou revolucí. Dlužno také připomenout, že díky paní učitelce jsme v uplynulém školním roce měli možnost ve školní jídelně zhlédnout interaktivní výstavu Střípky v rámci Festivalu svobody, na kterou jistě mnozí vzpomínáte. Post Bellum však u nás letos nebylo poprvé. V minulém roce měly dvě třídy auto oborů možnost zažít workshop s názvem Zítra celá země. Letošní workshop pro třídu I4.B se jmenoval Kdo, když ne my a opět díky Kláře Limberské mohla tato třída zažít dobu minulou v podání lektorů Jitky Míčkové, Dominiky Prokopové a Tomáše Spáčila. Lektorům jsme po náročném workshopu položili ještě pár otázek. 

Na naší škole měla část studentů možnost zažít přednášku Paměti národa. Mohla byste nám akci a samotnou Paměť národa přiblížit? 

Jitka Míčková: Určitě. Začnu tím, že se nejednalo o přednášku, ale zážitkový workshop, při němž využíváme metod výchovné pedagogiky a zážitkovou metodiku. V průběhu workshopu účastníci vstupují do nějakých postav, které se týkají určitého období 20. století. Přesouváme je tím v čase do určité doby. Vybíráme dobu, která je pro ně nějakým způsobem přínosná, aby o ní studenti věděli a aby se o ní mluvilo. Díky tomu, že dobu zažijí v nějaké postavě a situaci, mohou si vyzkoušet, jak se ta osoba mohla v dané situaci rozhodovat. Vlastně se tím, že je uvedeme do nějaké postavy a situace snažíme ukázat, že historické události nebyly černobílé.  

Jak dlouho se této činnosti věnujete? 

Jitka Míčková: Vystudovala jsem výchovnou dramatiku na DAMU a díky tomu se mi otevřela škála možností, kde se dá výchovná dramatika použít. Nejdříve jsem dostala nabídku jako lektor, a to je vlastně to, co dělám dodnes. Myslím, že to dělám už 4 roky. 

Odkud čerpáte informace pro své projekty? 

Jitka Míčková: Hodně spolupracujeme s Ústavem totalitních režimů. Máme u nás také spoustu historiků, kteří pomáhají ověřovat informace pamětníků. 

Už se vám někdy stalo, že jste se při zkoumání události dopracovali k tomu, že například informace, kterou většina bere jako zažitou pravdu, se ukázala jako výmysl? 

Jitka Míčková: Určitě se nám to stává. Protože například pamětníci, s nimiž nahráváme rozhovory, ty události často vidí jen ze svého pohledu. Často byli svou dobou hodně ovlivnění. Ale jde především o to, že nechceme veškeré vzpomínky přivádět na pravou míru. My netvrdíme, že doba byla taková nebo maková jen na základě výpovědí pamětníků, ale snažíme se zaznamenat výpovědi lidí, kteří minulost vidí z různých pohledů.  

Dominika Prokopová: Ano, například nesbíráme informace třeba jen od odbojářů nebo disidentů, ale vlastně od každého, kdo má zájem něco o minulosti vypovědět. Můžete to vidět na našich workshopech. Třeba na tom dnešním, který se týkal Sametové revoluce. Pro studenty ve průběhu workshopu ztvárňujeme postavy, které byly založeny na reálných pamětnících, někteří byli komunisté a vycházíme i z jejich vzpomínek. Neříkáme si třeba, že musíme mít deset disidentů a jednoho komunistu, aby ten byl ten obraz takový, jaký si přejeme. Snažíme se být apolitičtí, ale samozřejmě se snažíme čerpat z ověřených informací. 

Jitka Míčková: My se vlastně jen snažíme v těch studentech otevřít povědomí, že tohle tady bylo, a že to všechno nemuselo být tak, jak tvrdí jeden nebo druhý. Vytvořit v nich pocit, že by je to mělo zajímat. Stává se, že se například studenti na něco zeptají a já jim neumím odpovědět, protože jsem tu dobu sama neprožila. Je ale skvělé, když minulost mladé lidi zajímá a je výzva to zkoumat ji dál a dál. Naším cílem není primárně učit dějiny a vštěpovat základní vědomosti o nich, ale vyvolat ve studentech zájem o dějiny a ukázat jim souvislost dějin se současností. Sdělit jim, proč by na minulost neměli zapomínat a proč by se o ni měli zajímat.  

Děkujeme za rozhovor.

Studentům třídy I4. B, kteří workshopem prošli, jsme položili následující anketní otázku. (Někteří z respondentů ankety si přáli zůstat v anonymitě, což za redakci respektujeme a jména neuvádíme. Pokud za odpovědí schází jméno, nejedná se tedy o smýšlenou odpověď, redakce jména respondentů zná.) 

Milí studenti, v září jste byli účastníky workshopu organizace Post Bellum s názvem „Kdo, když ne my“. Co jste v průběhu workshopu zažili a jaká zkušenost vám po workshopu zůstane vepsána do paměti? Děkujeme za odpovědi.  

Dobré herecké výkony, krásná představa, jak to v té době mohlo vypadat. Za mě nejlepší workshop 👌❤.  

Bylo to super. Lektoři měli velice originální zábavný a zajímavý přístup. Byl to originální krásný zážitek, který byl obohacen i pár ukázkami z archivu, které měly sice horší kvalitu, ale byly poučné, takže za mě 10/10.  

Velice se mi líbil přístup všech organizátorů, bylo vidět, že mají pro svou práci nadšení. Překvapilo mě, jaké „hry“ si pro nás představili. Nejvíce se mi líbila simulace prostředí ve školních lavicích, kdy nám byly rozdány role a my jsme se „ocitli v situacích“. Co by se dalo vylepšit, byla technická část. Kvalita nahrávek s kombinací nekvalitní školní audio techniky byla ve výsledku nejméně zajímavá část – nahrávkám nebylo dobře rozumět. Celkově se mi workshop opravdu líbil. Velice vítaná změna oproti klasickým workshopům, kde jsme jen debatovali nebo koukali na výstavu dobových fotek apod. Tenhle workshop nám dal i mnohem více informací. Umožnil nám alespoň částečně se vžít do situací dětí, které tyto události zažily. (František Salač) 

Role-play část workshopu mne velmi bavila a budu si jí dlouho pamatovat.  

Osobně se mi workshop moc líbil, což se nestává, protože snad u všech, které jsme zatím měli, si to lektoři jen odříkali a odešli, a já se tam nudil a byl na mobilu. Ale tenhle byl jiný. Dost mě bavilo, jak nás zapojovali. Osobně jsem tohle nečekal. (Jakub Paul) 

Už si to nepamatuju, ale bylo to fresh.  

Nechovalo se to jako obyčejný workshop, kde jen odříkají prezentaci. Na rozdíl od obyčejných workshopů, měli lepší interakci s účastníky a byla tam lepší náplň než obvykle.  

Určitě ono hraní v roli za vylosovaného žáka i s jeho vlastnostmi a koníčky. 

Bylo to zajímavé, tohle by se ve školách mělo dít více, protože to více naučí o historii a pošle to tu myšlenku dal i na mladší generace. 

Zažili jsme, jaké to je být v komunistické třídě, dle mě super. Poté jsme prezentovali obrázky, které nám byly dány. Nejlepší asi bylo to, že jsme mohli debatovat o komunismu. 

Ve workshopu jsme se dostali do doby ne až tak dálné minulosti, zažili jsme vyučování ve škole, rozhovor se soudruhem učitelem a další skvělé věci. Určitě mi workshop zanechal v mysli myšlenku, že můžeme být rádi, v jaké době žijeme. 

Workshop jsem si velice užil. Na lidech, co k nám přišli bylo vidět, že je baví, co dělají, nešli si to tam jen tak odříkat. Překvapilo mě, že se snažili, aby se každý zapojil, a ještě víc mě překvapilo, že se jim to povedlo. Workshop jsem si velice užil. 

Workshop se mi dost líbil, byl velmi dynamický. Čas utíkal rychle a zároveň příjemně. Vybavuju si, že jsme se bavili o demonstracích, o tom, jak členové STB brali na rozhořčený dav vodní děla a podobně. Dost mi zatrnulo, když jsem viděl nedělní demonstraci, kde se odehrál podobný scénář. Jiná doba, ale hrubost v člověku a možná nějaký budovatelský duch pořád zůstal.