ROZHOVOR s pedagožkou Hanou Růžičkou o tom, co pro ni znamená úspěch

Úspěch lemují neúspěchy

Hana Růžička je svéráznou a oblíbenou průvodkyní na pražské základní škole Nika, dramaterapeutka, lektorka a divadelnice. K jejím zájmů patří vzdělávání a vzdělání, učení se cizím jazykům, hudba, jízda na kole v přírodě a divadlo. Neustále se chce rozvíjet. Důkazem je, že aktuálně studuje na Evangelicko technologické fakultě Univerzity Karlovy.

Co si představíš pod slovem úspěch?

Na první dobrou je to něčeho dosáhnout. Ale když o tom přemýšlím do hloubky, tak pro mě, protože jsem i terapeut, úspěch znamená, že jsem nějakým způsobem spokojená se svým životem. Není to, že vyhraju soutěž nebo že mám spoustu prachů, ale jsem prostě na světě ráda a vidím v tom nějaký smysl.

Myslíš si, že je naše představa úspěchu ovlivněna společností, ve které vyrůstáme? Pokud ano, jak?

Rozhodně, protože tady v Evropě je velký tlak na individualismus. My jsme individualizovaná společnost a píše o tom mnoho sociologů. Teď jsem zrovna jednu takovou knihu četla. Je tady důraz na osobní úspěch, a ne na úspěch společnosti. A to má zpětně velký negativní vliv na společenství, na komunitu, na lidi. A může to mít destruktivní dopady na společnost, kdy každý fakt jede jen na sebe.
A nemá ten přehnaný individualismus destruktivní dopady i na globální problémy? Jako třeba na naši planetu? Protože mně připadá, že hodně.
Hmm, jasně, tak to už potom je téma globalizace. A tam samozřejmě je potom to, což se taky můžeš dočíst v odborný literatuře, že sobecky a několika jednotlivci řízené nadnárodní firmy mají velký vliv na politiku jednotlivých států. A to má negativní dopad na zaměstnanost a sociální politiku a stabilitu těch zemí. Samozřejmě se děje to, že minimum lidí na zeměkouli vlastní většinu zdrojů. A to je pak průšvih.

Co považuješ ty osobně za svůj největší životní úspěch. Nemusí být jeden.

Že jsem se nevzdala svých snů. A i ve vyšším věku jsem posbírala sílu a podařilo se mi je naplnit, i když to vlastně bylo hrozně těžké, protože jsem to neuměla. Nedostala jsem doma tu správnou výchovu a musela jsem se to všechno učit v dospělosti. Ale nakonec jsem se to nějak naučila, a teď už je pro mě jednodušší dosahovat snů nebo cílů. Ale byla to těžká cesta, protože jsem nedostala ten správný základ.

Takže si myslíš, že dobré zázemí je klíčové pro úspěch?

Studie ukazují že, když je nerovnost a chudoba ve společnosti, tak lidi jsou mnohem méně úspěšnější, když z takového prostředí vycházejí. Mají úplně jiná očekávání a nemají velké cíle. Takže nejde pouze o rodinu, komunitu, z níž pocházíš, ale i o to, aby v těch regionech prostě nebyla chudoba. Je to společenský problém.

Myslíš si, že úspěch vede ke štěstí nebo neštěstí?

No právě podle toho, jak ho máš nastavený. Pokud je ten úspěch materiální, tak se to může hodně rychle vyprázdnit. Když tam prostě nejsou ty hodnoty, komunita, nějaká spiritualita a člověk jde čistě po tom, že je jenom bohatý, tak si myslím, že to prostě ve finále nepřinese tu spokojenost ze života.

Jak na někom poznáš, že dosáhnul úspěchu? Pokud to tedy poznáš?

No, úspěšní lidé v mým okolí jsou vlastně spokojení. Ty úspěchy mají různou podobu, ale lidi, kterým se daří a jsou nějak úspěšní, tak jsou naplněný, spokojení, dobře se jim žije. Vlastně se pořád rozvíjejí, pořád mají nějaké plány, cíle, jsou v aktivní poloze.

Pokud si ty připadáš úspěšná, co nebo kdo tě na tvé cestě nejvíce inspiroval? Jaká byla po případě tvoje motivace?

Ona je to zase sbírka věcí. Určitě mě motivovalo to, že jsem měla zájmy a koníčky. Dobří přátelé umí dosti pomoct, a prostě zájem o okolní svět, aktivní životní styl a schopnost dosahovat cílů. Vidět dobře příležitosti.
A myslíš si, že je třeba se těch věcí nebát a jít do toho na rovinu? Že to pomůže?
Jo, potřebuješ určitě nějakou dávkou odvahy, musíš zariskovat.

 

Jedna nebo více věcí, které by jsi na své cestě udělala jinak?

To se těžko posuzuje, protože člověk je nějak determinovaný. Já jsem do toho světa nevstoupila úplně šťastně. A vlastně jsem neuměla za tím úspěchem jít. A určitě by se mi strašně líbilo, kdybych už v patnácti, osmnácti za tím mohla jít, ale nevím, jak bych to udělala jinak. Musela jsem si projít tím těžkým obdobím, takže vlastně nemůžu říct, že bych udělala něco jinak, protože jsem se z toho vyhrabala. Možná věřit si, nevzdávat se. Nemrhat časem třeba na sociálních sítích. Odpočinek je v pořádku, ale je třeba si dávat, jak ten odpočinek vypadá.

Souhlasíš s výrokem, že cesta za úspěchem je ovlivněna množstvím neúspěchů po cestě?

Jsou lidi, kteří zažívají velké neúspěchy nebo krize, které jim vezmou všechnu sílu jít za úspěchem. Měli bychom se učit, že nezdar nevadí, že se věci mají zkoušet znova a znova, ale pokud zažiješ nějaký významný krize a nemáš dobré zázemí, je možné, že prostě tu cestu za tím úspěchem vzdáš. Pro někoho je úspěch třeba rodina. Ale možná ani to není schopný naplnit, protože tam jsou ty negativní vlivy zvenčí. Takže úspěch je určitě lemován neúspěchy. To je v pořádku, ale někdy to může vést k tomu, že člověk se stane pasivním a vzdá to.

Odkaz na profil Hany Růžičky na stránce Asociace dramaterapeutů České republiky: https://www.adcr.cz/n/bc-hana-ruzicka