Krotit světlo a stíny

Fotograf Vojtěch Vlk se fotografií duchovního světa, ale i dalším fotografickým tématům, věnuje hlouběji. U nás na Weilovce se s ním můžete setkat, učí totiž předmět Digitální fotografie u obou oborů multimédií – na gymnáziu multimédií i u oboru multimediální komunikace.

Leccos už jsme zde v úvodu naznačili, budeme si povídat o vaši knize s názvem TranSpiRituals, která zachycuje různá náboženství po celém světě. Dříve se ale zeptáme: Jste úspěšný fotograf, co vás dovedlo k tomu stát se pedagogem?
Za svůj fotografický život jsem nasbíral spoustu zkušeností z nejrůznějších odvětví fotografie a myslím, že už nastává čas, abych se trošičku věnoval mentoringu a abych ty zkušenosti, které mám, předal nové generaci. Zároveň mě prostředí ve škole, mezi mladými lidmi, velmi nabíjí a myslím si, že pohled nejmladší generace na fotografii může do jisté míry ovlivňovat i mou současnou tvorbu. Má pedagogická činnost tady ve škole je proto takový „win-win“, oboustranně prospěšný projekt.

Teď trošku odbočím a zeptám se, jak jste se vůbec k fotografii dostal?
No, mě k fotografii přivedla moje sestra, která studovala grafickou střední školu, a když mě bylo asi 14 let, tak doma udělala fotokomoru a mě neuvěřitelně okouzlilo vyvolávání fotografií. Primárně když jsem viděl, jak se z toho latentního obrazu ve vývojce stává obraz skutečný. To mě naprosto očarovalo, takže začátky mé fotografie byly spíše nějaké fotogramy, kdy jsem si zkoušel experimentovat a pokládat různé předměty na papír a ty poté vyvolávat. Pak jsem začal aktivně fotit. Když mně bylo 16 let, tak byla sametová revoluce. Spousta událostí se děla kolem demonstrací  a stávek. To jsem začal zachycovat na tenkrát ještě vypůjčený fotoaparát a naprosto mě to pohltilo. Uvědomil jsem si, že tohle bude moje cesta životem, „krotit světlo a stíny“.

Od tohoto jste došel až po vydání své vlastní knihy „TranSpiRituals“, ve které se zaměřujete na fotografii různých náboženství. Je to hodně nevšední téma, co
vás k němu přivedlo?
Mě vždycky zajímalo duchovno a něco, co je nad námi. Jsem věřící člověk a chtěl jsem se podívat na ta náboženství i z jiných úhlů a z jiných stran. Takže jsem začal dělat takové sondy do všech světových náboženství na svých cestách. Kniha je řazená chronologicky, jak jednotlivá náboženství vznikala. Začíná hinduismem přes budhismus, judaismus až ke křesťanství. Mě fascinuje pozorovat ty nejrůznější komunity, jak přistupují ke své víře, v co věří, jaký je jejich životní styl. A to se snažím nějakým způsobem dokumentovat a portrétovat i s představiteli těch nejrůznějších náboženství.

Během tvorby vaší knihy jste toho hodně procestoval, ve které zemi se vám nejvíce líbilo?
Nejvíce mě asi očarovala Indie svou pestrobarevností. Takovým nesmírně
různorodým stylem života se tam mísí velká chudoba s velkým bohatstvím. Je tam dávná historie, nespočetné množství hinduistických božstev, chrámů a všelijakých svátků. Člověk tam na každém rohu potká v nejrůznějších barvách oblečené lidi. Hlavě ta pestrost a různorodost mě na Indii baví. Jsou asi tři nejzásadnější místa na světě, která jsou pro mne inspirativní a kde jsem už několikrát v životě fotografoval. První z nich je určitě Váránasí, což je město v Indii na řece Ganze, kde pohřbívají své zesnulé. Každý den tam probíhá několik desítek kremací a je tam vidět koloběh života: zrození, život a smrt. To je asi nejsilnější místo, kde jsem fotografoval. Pak
je to určitě Jeruzalém. To je opravdu kolébka náboženství, jak judaismu, tak křesťanství, také je tam hodně zastoupený islám.

A trošku jiné místo, které není v uvozovkách tak duchovní, ale je nesmírně pulzující, je New York. To je pro mě taky jedno ze zásadních míst, kam se budu vždy rád vracet a kde vždycky najdu spoustu fotografické inspirace.

Kromě toho, že jste procestoval spoustu zemí, tak také fotíte i reklamní fotografie. Stalo se vám někdy, že jste se musel omezit ve své vizi pro uspokojení představy klienta?
Asi rozumím vaší otázce, je to vždy o domluvě s klientem. Někdy si klient vybere vás,
protože zná vaši práci a chce, abyste to udělal v nějakém svém stylu. Ale většinou
je u reklamní fotografie nutné se striktně držet nějakého „moodboardu“ nebo nějakého zadání, které klient vyžaduje a které nějaký kreativec vytvořil. Vy jste v tomhle případě spíš takový dělník fotografie, který se snaží co nejlépe technicky zvládnout scénu a potom ji v postprodukci dotáhnout podle přání klienta. Je to takový pravý opak volné tvorby. Třeba u projektu dokumentace a portrétování
světových náboženství, tam mám úplně volnou ruku. Tam jsem svým zadavatelem
já sám a tam si tvořím úplně bezvýhradně podle svých představ. Naopak když se
fotografuje na zakázku, ať už je to reklama nebo nějaké firemní fotografování, tak tam zase ctím zásadu „můj klient, můj pán“. Tam je potřeba dodržet to, co po vás klient požaduje. A samozřejmě, když je to nějaká naprostá hloupost nebo vy víte, že vizuálně by se to dalo udělat daleko lépe, tak se snažím klientovi tu svoji myšlenku podsunout. Pokud je klient vnímavý a chce co nejlepší výsledek, tak se většinou podvolí a udělá se pro projekt to nejlepší. Nedržíme se striktně pravidel, protože
pokud ve fotografii nějaké pravidlo porušíme, tak to většinou vede k nějakému oživujícímu výsledku. Striktní držení se pravidel a pouček vede ke zkostnatění. Když se chceme někam posouvat, tak je dobré občas ty pravidla nějakým způsobem porušit. Většinou je pak člověk překvapený, že z toho vylezlo něco daleko lepšího.

Během své kariéry jste fotil mnoho známých lidí, který z nich vám byl nejsympatičtější?
Pro různé časopisy jako třeba časopis Xantypa nebo i do různých reklamních kampaní jsem fotografoval opravdu hodně různých osobností. Z lidí z reklamy, se kterými jsem spolupracoval, je největší legrace s Jakubem Kohákem. S ním je švanda na place. On umí udělat parádní atmosféru svými „vtípky“ a je to neskutečný profík v této branži, ať už jako herec nebo režisér. Takže s Jakubem se mi vždy pracovalo dobře. A co se týče herců, tak musím vyzdvihnout Marka Ebena, což je naprostý profesionál a focení s ním byl neopakovatelný zážitek. Nejslavnější zahraniční hvězdou, kterou jsem fotil, byl Elijah Wood. Což je představitel Froda
z Pána prstenů. Toho jsem fotografoval na Trutnovském festivalu. Byl to naprostý pohodář, který si zapálil cigárko a pózoval mi na pár fotek v backstage.

Na jaké své dílo nebo projekt jste nejpyšnější?
Hmm, asi takové moje fotografické dítě je opravdu kniha „TranSpiRituals“ a k ní přídavná výstava, která čítá asi 70 až 80 fotografií. To je asi takové moje zásadní dílo a pak i nejnovější výstavy. Poslední výstavou, kterou jsem dělal letos na jaře v Rock Café, byl projekt Masked musicians. Fotografoval jsem muzikanty a hudební projekty, které vystupují na podiu v maskách. Byli tam osobnosti jako Jana „Uriel“ Kratochvílová nebo Michael Kocáb se svým alter egem „Ropotámem“ nebo kapela Dymytry. To je nejčerstvější projekt, který jsem si společně s těmi kapelami užil, a myslím, že z toho taky vznikl docela zajímavý a pěkný soubor netradičních fotek v maskách.