ROZHOVOR

S oceněním Pražský učitel do nového školního roku

V letošní anketě Pražský učitel získal na sklonku školního roku ocenění dlouholetý pedagog Střední ODBORNÉ školy automobilní, informatiky a gymnázia Bc. Ivan Chvátal. Na začátku školního roku vám nyní s držitelem ocenění, nejen pro inspiraci pedagogickým kolegům, přinášíme rozhovor.

Letos již pošesté Magistrát hl.m. Prahy ocenil nejlepší pedagogy pražských škol v anketě Pražský učitel. Mezi oceněnými jste byl i vy. Jaká byla vaše první reakce, když jste se o ocenění dozvěděl?
Překvapilo mě to, protože jsem netušil, že vůbec někdy budu školou navržen, a pak mě také překvapilo, že mě z nominovaných magistrát vybral mezi oceněné.

Můžete nás seznámit s oborem, kterému vyučujete?
Na škole mám poměrně široký záběr, učím jak automechaniky, autotroniky, tak i karosáře a lakýrníky, takže u všech autooborů učím vždy některý z předmětů.

Když se ohlédnete zpět, jaká profesní cesta vedla k ocenění Pražský učitel a které momenty na této cestě byly zásadní?
Já jsem vyučený automechanik, po třech letech jsem pokračoval od druhého ročníku ve čtyřletém studiu na Střední průmyslové škole strojnické v Preslově ulici, ve třídě pro automechaniky a karosáře. Tam jsem našel spoustu kamarádů, z nichž mnozí pak studovali na vysokých školách, já jsem šel ale do praxe. Přesto se dodnes vídáme, dnes to jsou nebo byli vedoucí a majitelé servisů a firem. Spojuje nás nadále profesní život, protože práce s auty nás všechny vždy bavila. V tom vidím zásadní rozdíl u žáků, kteří k nám dnes nastupují. Odhaduji, že dnes asi třetina přijatých žáků nemá o svůj obor zájem. Hledáme důvody, proč mají žáci špatné výsledky ve vzdělávání, a dostáváme se k tomu, že je auta nebaví. Ale zpět k mé profesní cestě. Po střední jsem narukoval na vojnu a pak jsem pracoval v ČSAO, v servisu, potom jako mistr odborného výcviku, nejmladší z mistrů. Později jsem pracoval pro pobočku FIAT ve Vršovicích, kde jsem zažil privatizaci a prvního šéfa pana Dojáčka, který mě učil opravovat automatické převodovky. Byl totiž jeden z mála lidí, kteří to v té době u nás uměli. Potom se změnila situace a já jsem přešel do firmy Autonova, kde jsem prodával náhradní díly, s tou výhodou, že jsem měl už servisní zkušenosti. Tehdy se také rozjížděl byznys s dovozem ojetých aut, obchod expandoval, stal jsem se vedoucím prodejny. Později firma zanikla v konkurenčním boji. Dostal jsem nabídku, abych opět nastoupil do ČSAO, kde jsem vlastně začínal a kde byl zájem zavést emisní stanici jako součást STK. Z dělníka emisní stanice jsem se pak stal jejím vedoucím. Zároveň s tím už jsem ale měl částečný úvazek jako učitel, protože toto pracoviště bylo součástí školy. Vlastně jsem byl u toho, kdy se na naší škole začal učit obor autotronik. Navrhl a prosadil jsem tam týdenní praxe žáků, později i učňovské
zkoušky ve třetím ročníku u maturitního oboru autotronik, což byla naše přidaná hodnota pro žáky v oboru a znamenalo to, že absolvent měl na konci studia jak výuční list, tak maturitu. Ale to už jsem se příliš rozpovídal…

Tak já vás vrátím zpět k tématu a zeptám se, proč myslíte, že jste byl v anketě Pražský učitel oceněn?
To je asi otázka na mého nadřízeného, který mě nominoval. Ale pokud mám něco říct, myslím, že učitelé obecně, jejich práce, není oceněna tak, jak by měla. Asi by si to ocenění zasloužil každý učitel. Možná jsem si to já zasloužil tím, že jsem pro CERMAT dělal úpravy závěrečných zkoušek karosářů, lakýrníků a částečně i automechaniků. To vlastně přineslo i podstatnou změnu ve výuce lakýrníků. Ten obor byl u nás upozaďovaný, nedoceněný, přepracovaly se pak osnovy, obor šel nahoru, je to náročný obor, dnes na špičkové úrovni, lidé, kteří ho dělají, se učí být precizní. Dnes se to u nás vyučuje jinak a úspěšnost u závěrečných zkoušek je daná kvalitní výukou. Když mám ve třídě pár lidí, které to baví a zůstanou i po hodině a ptají se a povídáme si o autech, tak v tom je taky ten přínos. To vám vynahradí i za ty ostatní, které to zase tolik nebaví.

Když odmyslíte, že jste letos titul z minulého roku po Vítu Melounovi, kolegovi z naší školy, opět pro školu obhájil, co to pro vás znamená osobně? 
Na mně zapůsobily prostory, kde se ocenění udělovalo. Lidé z magistrátu mluvili velice hezky a po dlouhé době jsem měl pocit, že si práce učitelů váží. Bylo to pro mě velice příjemně strávené odpoledne. Měl jsem pocit, že to kladně vnímá i někdo jiný, než jen kolegové a bývalí žáci, kteří se za námi občas vracejí. To asi potřebuje každý člověk v životě pocítit. To ocenění je určitě příjemné, kolegové si mě sice žertem dobírají, ale je to příjemné. U nás se moc nechválí, tak mám radost, že to magistrát touto formou činí. A zaskočili mě žáci, když se mě ptali, jaké to je, být mezi nejlepšími učiteli
v Praze. Četli to totiž na webových stránkách školy, tím zájmem mě překvapili, ale jinak jsme tady žádné velké oslavy neměli.

Ale zájem žáků potěší…
To určitě. Aspoň vidím, že mě nějak berou a takového jejich uznání si vážím. Dávají tím najevo, že se jim se mnou i dobře spolupracuje, to jsou ti, které to řemeslo baví. Mezi nimi vidím generaci lidí, o kterých si myslím, že se tím řemeslem budou schopni živit a budou to dělat rádi.

Myslíte si, že to ocenění nějak může změnit vaše plány nebo úmysly pro příští školní rok?
Takový význam tomu zase nepřikládám. Je to určitě obrovský úspěch, ale nemyslím, že to přinese nějaké zásadní změny nebo že to nějak změní mě.

Nebrousíte si teď zuby na Zlatého Amose?
Já se přiznám, že tyto soutěže nějak nestuduji, nevím, co obnáší Zlatý Amos, jaká jsou kritéria.
Já jsem opravdu zapálený do aut a tohle jde
mimo mě.

Z našeho rozhovoru je naprosto zřejmé, že pracujete v odborném školství. Jaká je podle vás budoucnost odborných škol?
Necítím se kompetentní komentovat budoucnost odborných škol. Samozřejmě, že vnímám v odborném školství nějaký posun, my jsme se jako učni učili opravovat, dneska se moc neopravuje, spíše se jen vyměňují díly za nové. Opravovalo se, protože to vyšlo levněji. Dnes je ten trend, že když vám něco přestane fungovat, dostanete radu, ať si věc koupíte novou. To je trend ryze spotřebního zboží. Kdysi automobilky chtěly vyrábět kvalitní vozy, které měly vydržet dlouho, dnes tlačí trh zákazníka k tomu, aby si co nejdříve koupil auto nové. To plýtvání surovinami mě mrzí, učím žáky, aby spíše hledali cestu, jak něco opravit, než díly jen vyměňovat. Měli bychom se učit opravovat nejenom ekonomicky, ale i ekologicky. Ke všem opravám je třeba přistupovat tak, a říkám to i žákům, jako by dané auto bylo moje, zvážit rentabilitu oprav. I tak si myslím, že řemeslo opraváře, nejenom aut, budoucnost má.

Máte nějakou radu pro své mladší nebo začínající pedagogické kolegy v oboru?
Aby byli fandy motorismu a aut, tak jako jsme tady my všichni. Náš pedagogický tým je složený z lidí, kteří pracovali v servisech, sami si dodnes svá auta opravují, setkávají se s kolegy,
odborníky, nebaví se o divadle ani o literatuře, ale o autech, věnují se autům i ve svém volném čase. Aby dělali to, co je baví, určitě pak nebudou do práce chodit otráveni, ale rádi, protože tam narazí na lidi, se kterými si mají, co říct. Jejich žáci to potom vycítí a budou vědět, že jim učitel chce upřímně předat své zkušenosti. Já žákům říkám to, co znám z praxe a co by v učebnicích hledali těžko. Když se tím pak žáci řídí, dávají mi časem na základě vlastní praxe za pravdu. Hlavně, ať dělají, co je opravdu baví, a dělají to dobře, budou si pak sebe samých vážit.