horror story

Školou obchází strašidlo

horror story ze zákoutí Weilovky? Jedině anonymně.

Onehdy jsem byl okolnostmi přinucen zajít do naší školy. Jistě, škola je přece zavřená, řeknete si, ovšem ne tak docela. I když žáci do školy nechodí, pár zoufalých učitelů, ke kterým se zprávy o pandemii zřejmě ještě nedonesly, se tam i tak den co den schází, a tak nelze školu uzamknout na devět západů a šmytec. Co tam tito učitelé páchají, ponechme teď raději stranou.

Už když jsem přicházel, měl jsem při pohledu na poněkud opuštěnou budovu stísněný pocit. Od té doby, co jsem tam byl naposledy, budova zpustla. Její venkovní zdi začaly obepínat šlahouny divokých popínavých rostlin, ve kterých se zabydlely myši. Sem tam jsem sledoval, jak dravý, téměř už jarní vítr, vhání do rozbitých oken všechno, co sebral na chodníku a dokázal vmést do prázdných tříd. Jistě se tam teď všude prohání meluzína, pomyslel jsem si a zatřásl se mnou chlad. Když jsem došel až k samotné vstupní bráně školy, utrhl se nade mnou uvolněný okap a jedním vrzem žuchnul vedle mě, div mě neskolil k zemi. Fujtajbl, odplivl jsem si stranou, kde jsem spatřil ředitelovo auto. Tak vida. I on musí být zde. Chudák.

Do dveří musel jsem trochu rázněji kopnout, neboť jejich panty podlehly zkázonosné rzi. Vstoupil jsem a na pána v recepci jsem houkl, že by ty panty měl někdo namazat. Nedostalo se mi z tmavého kouta žádné odpovědi. Přistoupil jsem blíže k zažloutlému plexisklu, za kterým silueta vrátného nehnutě seděla, a teprve teď si všiml, že na něm ulpívá notná vrstva prachu a pavučin. Z nosních dírek mu vylézaly masařky. Došlo mi, že další snaha o rozhovor by asi přišla vniveč, a tak jsem se temnými chodbami vydal přesně tam, kam jsem měl namířeno.

Uvnitř školy bylo jako v lednici. Začaly mi drkotat zuby a zalitoval jsem, že jsem si ráno neoblíkl podvlíkačky. Musím to rychle vyřídit a vypadnout, jinak z toho budu mít noční můry. Na schodech se mi podařilo zakopnout, a i když jsem byl ve škole, neubránil jsem se a pekelně jsem zaklel. Ozvěna mé kletby se v prázdném prostoru odrážela ode zdi ke zdi a já se lekl vlastního hlasu tak, že jsem zpanikařil a dal se málem na útěk. Začal jsem zhluboka dýchat, abych se uklidnil. Pomalu jsem zase nabíral odvahu. Vystoupal jsem několik dalších schodů, vtom však za mnou cosi zašramotilo. Ohlédl jsem se, ale zvuk přicházel odněkud zpoza rohu zpod schodiště, takže jsem nic neviděl.

V hlavě se mi zato začaly honit všelijaké strašidelné historky. Vybavil jsem si, jak nám učitel jednou vyprávěl o školním hospodáři, který se pro přemíru práce nad inventurními listinami školy sesypal. To ale podle učitele nebylo zdaleka všechno. Vyhořelý školní hospodář se prý totiž kdesi v podkroví oběsil na prádelní šňůře, kterou předtím ukradl uklízečkám. Od té doby prý po setmění, když je škola prázdná, obchází duch hospodáře ztemnělá zákoutí školy a v kancelářích krade inventurní listiny. Chtělo se mi nad tou vzpomínkou na učitelovu historku z dějin školy mávnout rukou, jenže na každém šprochu pravdy trochu.

Do patra mi ještě pár schodu zbývalo, a tak jsem přidal do kroku. Pro jistotu. Občas jsem totiž za sebou zaslechl cosi jako skřípění podrážek. Neměl jsem už ale odvahu otočit se. Konečně jsem měl schodiště za sebou. Přede mnou se rozprostírala snad nejtemnější chodba, jakou jsem kdy viděl. Nejraději bych se jí vyhnul, jenže přízrak v zádech mě vybízel vydat se raději kupředu. Udělal jsem pár bojácných kroků do neznáma. Míjel jsem dveře kabinetů a jména vyučujících na cedulkách jsem si musel kvůli šeru jen po paměti domýšlet. Občas visela tabulka se jménem učitele jen na jednom šroubku, u jedněch dveří chyběla dokonce úplně. Buď toho chudáka učitele vyhodili, nebo je to jen zub času, který se na budově už notně podepsal.

Z myšlenek mě vytrhl hluboký vzdech. Trhnutím jsem se otočil a spatřil jsem stín, který se v mžiku ukryl do výklenku. Nebylo na co čekat. Vyrazil jsem jako střela a nohy mi jistě kmitaly jako nějaké animované postavičce na zběsilém útěku. Do něčeho jsem při tom úprku šlápl a moje noha v tom uvízla natolik, že jsem s tím na noze celou dlouhou chodbu proběhl. Hluk, který jsem tím působil, byl nezměrný. Kdybyste však čekali, že se otevřou jediné dveře a za nimi zvědavec, čekali byste marně. Všude bylo mrtvo. Na konci chodby jsem se zastavil a z nohy konečně sundal ten plechový kýbl, který tam nejspíše zapomněla paní uklízečka. Teprve teď jsem si uvědomil, že učebnu, ve které se měly konat moje opravky, mám přímo před očima. Přízrak, duch školního hospodáře, či co to vlastně bylo, prodléval buď nadále ve výklenku, nebo chytře změnil úkryt, zatímco jsem já s kýblem na noze prchal.

Stále jsem pociťoval jistou dávku strachu, a tak jsem učebnu, do které bych jinak vstupoval s obavami ze zkoušky, vzal s povděkem za útočiště. Bojácně jsem zaklepal a čekal na svolení vstoupit od pana učitele Kukuczky. Ano byl to on, kvůli kterému jsem do této zpropadené školy musel v téhle životu nebezpečné době přijít. Nu což, každý máme něco. Žádné „dále“ nebo „vstupte“ se ale neozvalo. Vzal jsem za kliku a začal pomalounku otevírat dveře. Ostatně byl nejvyšší čas. Jak ho znám, zrovna on by mi pozdní příchod jistě jen tak neodpustil. Skoupě osvětlená místnost byla na první pohled prázdná. Na druhý také. Hleděl jsem zas a znova, všude, kam se hledět dalo, ale učitel nikde. Podívejme. Až se objeví, zapíšu mu pozdní příchod, pravidla přece platí, padni komu padni. Nebo snad ne? Snažil jsem se uklidňovat jakýmsi vnitřním humorem. Na stole stál hrnek, z kterého se kouřilo. Vedle něj ležel ošuntělý respirátor. Všechno nasvědčovalo tomu, že tady ještě před chvíli byl. Na monitoru problikávala notoricky známá webovka My English Lab. Musel tady být. Rozhodl jsem se čekat. Usedl jsem do jeho židle a očima, které už přivykly tmě, jsem obhlížel miniaturní učebnu, které jsme říkávali králíkárna. Nedokázal jsem uvěřit tomu, že se nás sem před tím covidovým morem dokázalo vejít tolik. Až se vrátíme do škol, všechno už bude jinak. Snad.

Po patnácti minutách, co učitel nešel, mě poprvé napadlo, že bych si mohl z jeho hrnku usrknout trochu té kávy. Vypadalo to, že se jí ještě ani nedotkl. Když byla káva vypita a učitel pořád nikde, vytrhl jsem z jeho učitelského notesu stránku a na ní napsal „Byl jsem tady“. Chtělo se mi pod to ještě připsat „Fantomas“, ale nebyl jsem si jistý, jestli by zrovna tohle pochopil. Podepsal jsem se tedy vlastním jménem a pod to ještě připsal, že už musím a že až bude chtít, můžeme tu opravnou zkoušku dát znova. TENTOKRÁT ON-LINE PROSÍM. Připsal jsem úplně nakonec. Do téhle školy už sám víckrát nejdu. Teprve až do ní začnou chodit zase všichni.

Potichu, abych neprobudil ducha školního hospodáře zase k životu, vyšel jsem z učebny a co nejrychleji mířil k východu. Když jsem míjel vrátnici, viděl jsem, že silueta vrátného se na židli o kousek sesunula blíže k zemi, pavučiny na něm ale držely dál. Vyšel jsem konečně na světlo a chlad v kostech vystřídalo příjemné teplo ještě zimního slunce.

Myslím, že si kdysi ten učitel onu historku o duchu školního hospodáře vymyslel. Možná jsme se tenkrát v hodině až příliš odvázali a on nás chtěl nějak zabavit, ať jsme zticha. Určitě si to vymyslel. Ten stín, který jsem úkosem ve škole zahlédl, měl totiž i tak trochu ženské tvary. Mělo to orlí nos a dlouhou kštici. Kdo ví, čí duch mě to vlastně tak vyděsil.

Jakákoliv podobnost s živými osobami je čistě náhodná.